Na úvod mého blogerského snažení jsem shrnul úvod mého pobytu v Madridu, včetně strastiplné cesty sem.
Můj pobyt v rámci programu Erasmus začal velmi úspěšně pětihodinovým zpožděním letadla. Wizz Air prý museli ještě připevnit křídla nebo co. Po šesti a půl hodinách strávených na letišti a dvou a půl ve vzduchu jsem v 0:27 1.2.2012 místního času vystoupil na letišti Barajas.
Nechtěl jsem ztrácet čas a tak jsem ihned vyrazil za ukazateli k výdejnímu pásu pět, kde na mě měl čekat kufr. Nečekal, a z tváří dalších několika Čechů v místnosti jsem vyčetl, že nejsem jediný, kdo je tímto zklamán. Hned jsem dostal možnost přesvědčit se, že s jazyky tu nebude problém J. Paní za přepážkou se aktivně zeptala „De dónde viajan?“ Hlava opodál postávající rodiny jí aktivně odpověděla: „Do you speak English?“ To ji ale nemohlo rozhodit a trvala si na svém: „No, pero de dónde viajan?“ Přispěl jsem tedy svou troškou do mlýna, vysvětlil, že jsme přiletěli z Prahy a vyslechl si rady, že máme jít ještě dál k pásu šest. Teprve tam ale vše uvedli na pravou míru a poslali nás na druhou stranu letiště k pásu 2.
Po důkladném prohlédnutí si nočního letiště jsem se tedy konečně ocitl na nástupišti metra, v 1:17 odjel předposledním a v 1:43 přesedal na Nuevos Ministerios na poslední metro, které mě odvezlo až do domovské stanice Batán. Naštěstí můj nový domácí Armando (který vypadá asi takto) na mě ochotně čekal i v tuto pozdní hodinu, vše mi ukázal a já jsem konečně mohl ulehnout do nové postele. (Docela to jde, ale klidně by mohla mít lepší matraci.)
První dny jsem trávil především poznáváním Madridu prostřednictvím cañas y tapas s bratrem Ryanem, kterého znám ještě z dob studia na Union College v New Yorku. Úspěšně jsem se zapsal do školy a začal se aklimatizovat a učit španělsky. A ačkoliv zde teploty v těchto rekordně chladných dnech neklesají zdaleka tak nízko jako v Čechách, je na kolemjdoucích Španělech vidět, že je jim děsná kosa.
