Nevolím menší zlo

Už to vypadá, že první přímé volbě prezidenta nic nezabrání a že v pátek skutečně půjdeme k urnám. Dlouho se mi do toho nechtělo, nicméně už je nejvyšší čas se na toto téma zamyslet a rozhodnout, kdo bude tím pravým.

Že to nebude lehká volba, bylo jasné hned od začátku. A že bude Sofiina jakbysmet. Tak nějak jsem ale pořád doufal, že se najde někdo, komu bych mohl s klidným svědomím dát svůj hlas. Když ovšem začali přibývat pouze horší a horší kandidáti, začal jsem propadat panice. Dokonce hrozilo, že se poprvé v kariéře vzdám svého práva a k volbám nepůjdu. Vždyť přece nemůžu dát hlas jednomu z nich. To bych se na sebe nemohl ani podívat do zrcadla. Probíhající kampaně, debaty a rozvory mě v tom jen utvrzovaly.

Pak jsem si ale uvědomil důležitou věc. Opravdu tolik záleží na tom, kdo je prezidentem? Ten přeci nemá skoro žádné pravomoci. Může mi zvýšit daně? Něco zakázat? Nemůže, dokonce i tu amnestii mu musel podepsat premiér. Prezident jako hlava státu především reprezentuje zemi navenek, je to v podstatě takový náš maskot. Má se starat o to, že se ve světě ví o něčem, jako je Česká republika.

Oba předchozí (tedy jeden ještě současný) prezidenti toto zvládali na jedničku. Ale co naši kandidáti? Jako první, kdo by v tomto uspěl, mě napadl Miloš Zeman. Že je přeborník v „pití a bonmotech“ jsme si už ostatně mohli vyzkoušet. Úplně vidím ty palcové titulky: „Prodeje becherovky letí vzhůru“ nebo „Prezident o EU: Všichni jsou to idioti, jenom kancléřka je šereda“.

Dalším adeptem na dobrého maskota je Karel Schwarzenberg. Do světového povědomí by mohly vstoupit především fotografie z vrcholných politických setkání se státníky zarputile bojujícími o každý drobný ústupek – a na pozadí spící kníže. Česká republika by se rovněž stala světovým unikátem. Například ve Francii je hlavou státu prezident. V Lichtenštejnsku je to kníže. V Čechách by to byli oba dva.

Všem ovšem musí být jasné, že naprostou jedničkou je zde Vladimír Franz. Jsem si zcela jistý, že o něm se bude psát v každých novinách po celém světě. Tím to ovšem neskončí. Znáte ty skupinové fotografie státníků? Všichni jednotně v tmavém obleku, košili. Víte snad, jak vypadá bulharský prezident? Nebo finský? Nepoznáte ani jednoho. A představte si to, mezi nimi, Taťka Šmoula. Nezaměnitelný a jedinečný. Mělo by to pochopitelně i přímé ekonomické dopady. Turistický ruch by vzkvétal. Na nádvoří Pražského hradu by se tlačily stovky a tisíce turistů a snažily se nahlédnout do okna, jestli ho tam náhodou nespatří. Tatéři by nestíhali. A vývoz poštovních známek by se stal významným průmyslovým odvětvím.

Já jsem tedy rozhodnut. Volím mo(u)dře.